Zamysli,zasměj se,
od života do držky?
Nedej se!

Jsem strom s duší a srdcem jako zvon.
Ve vínku tisíc let,milencům odsouzen na pohled.
Šeptají si do ouška slova slaďoučká.
Proč tu mám těch tisíc let tiše jen závidět,útočiště a stín nabízet?
Chci také nejen naslouchat,větve bez větru rozhoupat.
Široko daleko jediný,počítám v duchu vteřiny.
Ve vínku tisíc let mám,nechci být už v té samotě sám.

Život je krásný den,
život je jeden velký sen.
Škoda,že trvá chvíli jen.

Už to zažil,možná prožil.
Byl to jiný život,jiná doba.
Jak přišitá klopa.
Nepotkali se,škoda.
Až teď žilou jak jed,
prasknutý vřed.
Vyletět hned!Ve vteřině
obletět svět.
Pálí,chladí nebo jen hřeje?
Dlouhé chvíle beznaděje.
Co s ním se to děje?
Raději utnout to hned,
ať není jak ten prasknutý vřed.

Muž zahalen ve stínu dne,
srdce tím zalité.Pln toho pocitu,
od soumamraku do úsvitu.
Najde jeho duše poklidu?
Nad propastí bezednou,
do rakve všichni pohlédnou.

Tak jako v jiné době,
spočinem všichni v chmurném hrobě.
Naše tvář v zapomění padne,
tak jako čin,který na bedrech máme.
Naše tvář v zapomění padne,
jako obrys v žáru ohně.


Blížím se a přitom vzdaluji,
maluji a nic není vidět,
volám a nejsem slyšet,
jen mám hezký pocit v břiše.